V kraji, kde se řeka zatáčí, žil starý bobr.

Celé dny kreslil mapy.

Mapy obyčejných věcí: kde roste mech nejlepší na stavění, kde jsou tůně s nejčistší vodou, kde padlé stromy tvoří přirozené mosty.

„Proč to děláš?“ ptali se ho ostatní bobři. „Ty mapy nikdo nepotřebuje.“

„Ještě ne,“ odpověděl starý bobr a kreslil dál.

Jednoho dne přišla velká voda. Řeka vzala staré hráze, zaplavila nory, rozmetala zásoby.

Bobři běhali sem a tam. „Kde stavět novou hráz? Kde najít čerstvé větve? Kde je voda bez bahna?“

A starý bobr vytáhl své mapy.

„Tady,“ řekl tiše a ukázal.

Bobři postavili novou osadu za jeden měsíc. Díky mapám věděli, kam jít.

Jeden mladý bobr se zeptal: „Starý bobře, jak jsi věděl, že velká voda přijde?“

„Nevěděl,“ odpověděl starý bobr. „Ale připustil jsem, že někdy přijde.“

„A ty ses necítil zbytečný, když tvé mapy byly roky nevyužité?“

Starý bobr se na něj podíval a řekl: „Často. Ale důležité věci jsou důležité i když je nikdo nevidí. Kdo kreslí mapy před povodní, vypadá jako blázen.“

„Dokud nepřijde velká voda.“