Řeka. Stará, jako čas sám. Vyvěrala tam někde… a zanikala jinde. Na opačném konci. V bezčasí.

Ráno se na hladině narodila vážka.
Křídla chvějící se jako dech a barvy nepopsatelné.
Jako poslední sluneční louč před soumrakem.

Nebála se. Prožívala touhu.
Věděla, že její život potrvá chvilku.
Jen do večera.

Létala nízko nad vodou, dotýkala se rosy, která vzlínala z mlhy. Každý dotek byl polibek. Každý polibek byl její život.

Řeka zašuměla:
Proč neletíš dál? Proč nehledáš břeh, kde bys mohla žít v klidu, déle?

Vážka se přiblížila k hladině, aby pohyb křídel zanechal kruhy na vodě.
Mám krátký život, řekla. Proto ho nechci šetřit. Chci ho procítit tak, jak má být. Chci se sblížit s pěnou v rákosí, tichým vánkem i stínem v tvé blízkosti. Chci být s tebou. Plně. Teď.

Řeka se zachvěla. Poznala, že i všechny její vody, proudy, vlny žijí stejným údělem. Že valit kameny po dně, hrnout hráze, trhat břehy silou, je marné. Že smysl není v hrubé síle, ale v hloubce setkání.

Vážka tančila dál. S kapkami, které se zas staly mlhou. S rybami, které vyskočily nad hladinu. S vrbami, které se skláněly k vodě.

A když slunce kleslo za hory, sedla na list leknínu.
Sklopila křídla. Tělo se jí lehce zachvělo. A v posledním pohybu se dotkla vody tak jemně, že se hladina ani nepohnula.

V tom okamžiku ona i řeka věděly. Že smyslem nebylo trvat věčně. Ale být tu. Spolu. Pro sebe.

Pocítila pohnutí. Nehasnoucí teplo.
Protože ona neodešla. Stal se součástí. Její tanec se proměnil do vln, odrazu slunce, šepotu větru, který ji nesl.
A řeka dál tekla, bohatší o letmý dotek, který ji změnil.

Jako proud, který všechno nese, objímá.
Jako život nad hladinou, co je nepolapitelný,
tak pod hladinou, kdy už není. Jen odrazem, co bylo.
Jak vzplane a ustane nad tenkou linií mezi bytím a nebytím.
Je neopakovatelný.

Ve chvíli, kdy si to uvědomíš,
zatrne ti v hrudi a po zádech přeběhne husí kůže.