Při sledování událostí dnešního světa mám intenzívní pocit, že si lidé stále míň rozumí. Ne proto, že by se snad každý zabýval něčím jiným, mluvil jiným jazykem, nebo vycházel z jiné kultury. Ale spíš proto, že si z nějakého zvráceného důvodu lidé prostě nechtějí rozumět.

Sebevědomí ve vlastním přístupu k ostatním, dalece předčilo přirozenou ochotu komunikace, projevení dobré vůle, nebo prostého hledání porozumění. Je pro nás příliš zatěžko udělat krok stranou — v zájmu všech. Zarytě kráčíme po své vlastní, sebestředně vytýčené cestě. Máme na to přeci své svaté právo! Je nám však mnohdy lhostejné, jaká ta cesta doopravdy je. Nezajímá nás, zda náhodou nevede přímo do pekel.

Jistě není úplně zábavné zabývat se tématy, které se jen tak jednorázově nevyřeší. Nevyřeší se mluvením, ani psaním. Přesto si myslím, že bychom se každý jeden z nás měli takových témat dotknout. Jakkoliv, svým způsobem. Úvaha bude možná složitá.  Ale není automaticky podmínkou, že i jiné úvahy musí být složité proto, aby se s nimi dospělo k cíli. Je složitá pouze proto, že se dotkla více hraničních bodů myšlenkové množiny. Tu bych sjednotil pod názvem „o společném životě“.

Hledám to správné pojmenování, které mi pomůže začít se tématem zabývat. Snažím se poukázat, že některé, lidmi vyvinuté — a zkušenostmi vycizelované ideologie, teorie a teze o čemkoliv zdaleka nejsou elegantně jsoucími „Obecně platnými teoriemi“ ale pouze těžce a lopotně objevenými „Speciálně platnými teoriemi“

Jsou prostě platné tady a teď, jen za určitých podmínek. (přičemž speciální je podmnožinou obecné. Ta může být složena z neurčitého množství speciálních, které se však nesmí vzájemně vylučovat, ale měly by se spíše doplňovat).

Termín „Obecně platná teorie“ jsem volně převzal z exaktní vědy, kde i sousloví „vědecká teorie“ má své jasně vymezené mantinely. Teorie je ve vědě samozřejmě stále teorií, uznávaná pouze do té doby, dokud není překonána lepší, pokud možno lépe ověřenou teorií.

Proces vědeckého dokazování argumenty, i ověřování pozorováním je velmi složitý, s mnoha stupni zpětné vazby a reflexí. Včetně vyznačení neurčitosti, pochybování a neznalosti. Je-li taková teorie vyvrácena adekvátními protiargumenty, je pak prokazatelně překonanou teorií, s tím, že do určité doby svým dílem přispěla k poznání a k novým myšlenkám, nebo objevům.

V tomto textu bych termín „právě teď platných teorií“ použil k popisu lidského, společenského chování, které používáme, nebo které bychom rádi používali na úrovni celé naší společnosti. Některé používáme, některé objevujeme a některé jsme už v průběhu tisíciletí zase zapomněli. Děláme to zřejmě proto, abychom si život usnadnili, hledáme zjednodušení a optimalizace svých společně nabytých zkušeností. Protože nám to umožňuje žít spolu. Právě proto tu na Zemi můžeme žít spolu.

Je však možné, že žádný zjednodušený popis fungování lidské civilizace neexistuje. Možná, že nejblížší stále-platný popis je nestlačitelný, je identickým obrazem aktuálního dění tady a teď.

Proč se tím ale zabývat tak „vážně“? nestačilo by prostě jenom zvesela žít? Tak jak jsme zvyklí? Tak jak se to normálně dělá…? Jednoduše si odpovíme že „No vždyť ano! O nic jiného mě-tobě-nám nejde!“ Miliardy lidí na tomto světě by řekly: Chci prostě žít co nejlíp a mít se dobře! Jen do toho.

Témata civilizačních problémů, přelidnění, vyčerpávání zdrojů planety a ničení těch zbylých zdrojů jsou už dostatečně otevřená, pro někoho i dráždivá. Nebudu je tedy opakovat.

Rád bych naznačil, že jsme velmi pravděpodobně v období, kdy se naše „speciální“ zkušenosti života (jak žít někde-někdy, v nějakých konkrétních pomínkách) budou muset povýšit na „obecnou“ problematiku udržení života (jak žít všude kde žijeme + od dnes do budoucnosti).

Jakmile totiž tak velký civilizační problém přeroste naše speciální podmínky, tak ta naše oblíbené speciální teorie budou sice stále taknějak platit, ale už nebudou vhodná a použitelné na popis toho, co se děje na všech vyšších, zastřešujících rovinách. Nebudou vhodné ani na hledání toho obecně kvalitního řešení.

Napíšu jak si to vysvětluji.

Lidská společnost není ve svém chování příliš předvídatelná. To je úžasné (protože díky tomu se rozvíjíme), ale i zrádné. Naneštěstí pro jednotlivce (kteří se sice učí rychleji, ale vyvíjejí pomaleji než celé společenské skupiny), se celá lidská společnost vyvíjí docela nepředvídatelně, dynamicky až inflačně. Máme totž díky svému sebeuvědomění silné pozitivní zpětné vazby.

Na naše vlastní chování, nebo na chování společensky blízkých lidí dokážeme okamžitě reagovat a přesměrovat svůj rozvoj takřka do jakéhokoliv budoucího stavu. Určitými civilizačními mechanismy ovlivňujeme jednotlivosti, ale dynamiku celku se nám stále nedaří ani popsat, natož aby byl tento celek nějak dobře ovlivnitelný, či řiditelný. Výsledkem mnohých snažení v pokroku je jakési vytloukání klínu klínem, či spíše záplatování záplat. Jeden dílčí problémek vyřešíme a díky tomu za pár let vypučí jinde dva jiné  — a větší.

Vůbec jsme o těchto následcích netušili že vzniknou, protože v době řešení pro nás následky, nebo jen jejich charakter vůbec nebyly známé. V takové situaci víceméně spoléháme (doufáme — věříme), že naše úsilí bude přesto úspěšné a kvalitní, protože bude podpořeno přizpůsobivostí našeho bytí, případně zdánlivou nezničitelností našeho životního prostředí. Že samoopravné a samočistící mechanismy přírody za nás spraví to, co se nám spravit nechce, co spravovat neumíme, nebo co se nám nedaří.

Někteří fatalisté věří, že vše, co se děje, je prostě přirozený, či přírodní proces. Příroda si poradí se vším, takže je zbytečné se jí do toho plést a můžeme dále bezelstně praktikovat svá lidská pošetilá chování… Nemyslím si to. Příroda si poradí se vším, ale takovými způsoby, které nemusí být slučitelné s lidským, nebo jakýmkoliv životem.

V určitém stádiu poznání se může člověk ocitnout v situaci „Vím, že nic nevím“ . Jako Sokratův citát to je sice hezké, ale otázka zní: Dovedem si představit, že bychom to o sobě prohlásili všichni? Společně? „Víme, že nic nevíme“ …

Motivovalo by to k něčemu, co by nás společně posunulo dál? nebo by to bylo jen konstatování společné nevědomosti? Asi by to přecijen bylo malé poznání, … protože hlupák o sobě málokdy řekne, že je hlupákem. Na to je totiž příliš hloupý.

Jenomže… Je do jisté míry nepodstatné pro veškerý život, co si o tom všem myslíme, co si přejeme, čemu věříme, nebo co nenávidíme. Co vlastně chceme a co nechceme. Naše vztahy ke světu a k sobě jsou nepodstatné tehdy, pokud zůstanou pouze neprojevenými, jen formálně vyjádřenými názory.

Pokud zůstanou v neuskutečněném stádiu, pouze v teoriích, myšlenkových postojích a přáních. Naopak nabydou na veřejné důležitosti právě tím, že jsme ochotni a schopni je realizovat, prakticky uskutečnit a nebo bytostně prožít.

Myšlenky i názory je pak možné posuzovat mnoha parametry, nějak je hodnotit, dělit , nebo zas sdružovat… To už je jiné téma. Považuji za podstatné jen udržet svůj přístup.

Přichází tedy první otázka: Co bychom měli dělat?
Důraz je na slově CO a DĚLAT. Ano, máme spoustu návodů co bychom MĚLI… Odpovědi jsou většinou seřazeny podle popularity od nejjednodušších = zaručeně nejhorších — až po ty nejsložitější a nejnáročnější = dlouhodobě nejvhodnější. Je to velmi těžká otázka.

K nalezení vhodných odpovědí (ještě než je opravdu vyslovíme) bychom měli použít kritické poznání, odpovědné zpracování i hlubokou sebereflexi. Na úrovni společnosti, nejen sami u sebe. Nelze se totiž vydělit z toho, co svým úsilím zpracováváme, co svým bytím prožíváme. Jsme zároveň pacienty i lékaři.

Tak tedy umíme najít tu odpověď? Víme jak? Umíme zapochybovat i o svém skálopevném přesvědčení v neomylnosti? Z důvodů, abychom se dokázali podívat na totéž i z jiného úhlu? Abychom vylepšili svůj téměř dobrý pohled na ten o něco lepší?

Když sebereflexe nebudeme schopni, pak je právě mylné o sobě prohlašovat, že jsme jako lidé cosi víc, než jiní, ostatní živí tvorové. Právě jednoduché organismy se chovají stejně bez ohledu na to, kolik jich je dohromady, co dělají společně a jak jsou schopny ovlivnit prostředí, v kterém existují. Bez povědomí o sobě samých.

Druhá otázka je Proč bychom něco měli dělat?
Je zase o stupínek těžší. Důvody „proč?“ můžeme hledat na různých místech. Jednoduše je hledat v našem životě, v úrovni materiální i duchovní, můžeme se odkazovat na historii, analogie, reference, skryté i otevřené smysly. Ale prakticky vzato, nemůžeme ve skutečnosti adekvátně srovnávat tyto důvody se zcela jinou, nezávislou referencí.

Protože nemáme s ČÍM, s KÝM jiným srovnávat. Co by bylo úplně mimo nás. Tahle mrňavá a křehká planeta je (při dnešním stupni poznání) široko daleko vyjímečný unikát. Výzkum vesmíru nás o tom přesvědčuje několik desetiletí.

Jakékoliv hypotézy a víry v opak, jsou pouze vírou, lhostejno jak je pevná. Jakékoliv naděje v to, že několik desítek světelných let je možná-někde-podobná-planeta je vždy vhodné zpracovat odpovídajícími měřítky a s odpovídající pravděpodobností takové myšlenky. Rozměry počítané na světelné roky jsou pro člověka vpodstatě nepoužitelné.

Žijeme proto jednoznačně na unikátní planetě. Přestože z vnějšího pohledu kosmického prázdna hlubokého vesmíru, je tento fakt nepodstatný. Možná že PROTO je nutné cokoliv dělat, protože zatím nemáme jiné poznání než to, že tady a teď existuje náš svět. Pro nás. Jsme jeho důležitou součástí. Veškerý život je sám pro sebe důležitý.

ŽIVOT je nevyčíslitelné a nezměřitelné bohatství, které vlastní samo sebe. A které jsme my lidé tím, že jsme na jakémsi pomyslném i biologickém vrcholu, Tím, že si tuto skutečnost uvědomujeme, jsme to bohatství dostali k odpovědnosti. Je to velká pocta a současně stejně velký závazek.

Mnoho lidí stále necítí potřebu si otázku PROČ — pokládat. Nemusí to být jejich osobní chyby, ne vždy je lze zato obviňovat. Protože žijeme ve velmi strukturované a složité existenci, prostředí společnosti formuje každého jedince unikátním způsobem a on zase zpětně formuje svým způsobem to prostředí. Obousměrně tedy.

Tedy proč bychom něco se sebou měli dělat?
Snad kvůli principu žití. Má-li někdo nepodložené představy o vlastní budoucnosti, anebo i představy o společné, nekonečné budoucnosti lidstva, pak jako skeptik bych je mohl několika pozorovanými a zpracovanými fakty, ale i fyzikálními principy vyvrátit.

Život není nezničitelný. Vhodnější je proto začít používat své nejlepší schopnosti k hledání této naší budoucnosti. Nikoliv pouze užívat svých dovedností k očekávání budoucnosti. Má-li kdokoli problém se zodpovězením otázky, proč by se měl podílet na jemu nedosažitelné budoucnosti, (začíná jeho smrtí), stačí aby si odpověděl, proč to dělali jeho předci v minulosti.

Je stále možné se vzdát všeho, čeho jsme dosáhli svým vývojem, pokud to povede k udržení kontinuity života. Je to ale možné, jen když si připustíme tuto krajní možnost.

A třetí otázkou je Jak bychom to měli dělat?
Tato otázka může přijít, až dostatečně akceptujeme důležitost první a druhé otázky.

Odpověď je jednoduchá, není však detailním návodem. Koncentrovat sebe a své společné schopnosti. Ne úrovni duševní i na úrovni fyzické. Cílevědomostí dosahovat dílčích úspěchů, vrstvit je a spojovat do společného a sjednoceného cíle. Je historicky prokazatelné, že to lidé dokáží, pokud mají srozumitelnou a jednoznačnou motivaci.

Smutným dovětkem však je, že největší motivaci měli lidé spíš k destrukci, ničení nebo k zabíjení ve svůj sobecký, individuální prospěch. Přitom jsme schopní dělat i pozitivní věci se stejným zápalem, úsilím a vůlí. Jen myšlenkové bloky a povrchnost nás zrazují, nebo odvádí jinam.

Každý bychom měli začít sám u sebe, chovat se v souladu s okolím a nejbližším prostředím v kterém žijeme. Současně také svým bytím směřovat směrem k společným (i časově vzdálenějším) cílům. Definovat je. Vyjadřovat je a hledat pro ně své spojence.

Co je nám společné, by měla z principu věci formulovat celá společnost, zejména její výrazné osobnosti. Měli bychom to říkat sami, jménem svým. Dále společným jménem těch, kteří jsou s námi srozuměni, přestože to sami neříkají, či neumí říkat.

Měli bychom to vyjadřovat těmi způsoby sdílení, které si k tomu vyvíjíme, tedy i způsoby nepřímými, nebo všeobecně demokratickými. Systematicky pak revidovat veškeré vlastní konání a rozhodování, podrobovat je vnitřní reflexi a podstupovat neustálé korekce. Protože co platilo dnes, už nemusí platit zítra.

Je to náročné a těžké pro nás, kteří jsme se narodili do světa naplněného nemyšlením, nesmyslnou spotřebou a nekonečnou zábavou, překotným konzumem nadbytku a šílenou sebedestrukcí.

Sebekoncentrace a rozvoj pro společný prospěch je většinou v přímém protikladu k naznačené povrchnosti konzumu, zažitým konvencím, k očekávanému a praktikovanému chování v zajetých strukturách. Jde i proti zažitému systemu odměňování za společné iracionální chování.

Přesto — je ten začátek u sebe pro mne jediné smysluplné řešení. Pro vás snad ne?

Žijeme v světě, který nás od malinka učí rvát se o každou píď své existence. Když se nám podaří ten svůj kus vybojovat, hned jej obsadíme cedulkou o zákazu vstupu. Tady je to MOJE. Platíme si své soukromí, investujeme do vlastní zdánlivé svobody, která je podmíněna dostatečně pevnými ploty.

Jindy zas opevňujeme své duše proti kolizím v mezilidských vztazích. Připevňujeme červenobílé tabulky dřív, než by kdokoliv mohl spatřit, co je uvnitř. Zkušenosti nás nutí dělat to preventivně. Proto aby se nemohlo stát, že o své soukromí přijdeme cizí intervencí. Okázale pak své oplocení ukazujeme druhým, aby bylo dostatečně jasno, zač je toho loket. Máme tím svou jistotu i bezpečí. Jsme však uvnitř díky tomu svobodnější a šťastnější? To opravdu nevím.

Častokrát se proklamuje, že v dnešní době přeci svobodu MÁME. K tomu jak ji využijeme nejsme omezeni ničím, než svými schopnostmi. Mantra. Idealistická představa o takové svobodě nás naplňuje nepodloženým pocitem, že ji opravdu máme. Co tedy pro ni samotnou dělat víc? Detaily, které jsou častokrát podstatné, záměrně přehlížíme. Jde přece o TAK vznešenou myšlenku! Některým lidem dokonce umožňuje ospravedlnit své chování, vedoucí až za hranice přirozenosti. Jejich „svoboda“ přeci nezná hranic. Bohužel ani vůči druhým.

Problém vidím, v tom, že život není o ideálních, přímočarých cestách. Mezi krajními body Zrození a Smrti, Má Dáti — Dal a Minulost — Budoucnost.. Mezi nimi je nekolik velmi složtých mezikroků. Nutné a předem nevyzpytatelné interakce s okolním světem. Také ta cesta ke Svobodě je protkána odbočkami i zastávkami kolem vlastní rodiny, zdraví, dětí, vzdělání i vlastních schopností. Statisticky je lze zanedbat, ale u každého jednoho z nás se projeví velmi výrazně. Protože nejsme pouhé statistické číslo.

Snažím se tomu všemu porozumět a hledat své místo, vztah, i míru ke svobodě.

Místo stavby plotů mezi lidmi cítím, že je smysluplnější je nestavět. Zároveň (když už tedy jsou) tak je respektovat s porozuměním. S ochotou citlivě a vstřícně komunikovat přes plot nebo později i bez něj. Hledat raději odpovědný způsob žití, který těm dalším plánovaným plotům odebere smysl. Ano, nese to s sebou rizika, hraničící někdy s vlastním ohrožením života. Pošetilé a nesoudné budování plotů však také, motivuje totiž k jejich hrubému překonávání.

Náš osobní život není jednoduchý a bezproblémový, nahraditelný ani zastupitelný, abychom si s ním jakkoliv neodpovědně hazardovali. Zároveň si ale myslím, že od svých omylů je  vyléčitelný. Když sami chceme.

Když budete jen dál směřovat ke svým vycedulkovaným parcelám, když tuto metodu přijmete jako jedinou možnou, je pak i možné, že se navzdory vašim cílům a úspěchům KDYKOLIV objeví kdosi jiný, se silnějšími pravidly a s většími zákazy. Snadno vaše ploty překoná. Budete pak nuceni podle jeho vůle uhýbat, protože nic jiného Vám nezbyde. Jakmile na takový způsob proklamace síly přistoupíte, příkazů, zákazů a výstražných oznámení bude kolem Vás vždy dostatek. Možná že se vám trochu podaří vykoupit něco za něco. Možná budete mít pocit, jak jste na všechny vyzráli. Chvíli to vydržíte, možná že si i ZVYKNETE, nebo budete DOUFAT a VĚŘIT, že ta zúžená ulička nepohody později pomine.

Hlavně jít stále vpřed, jako stádo. Všichni to tak přeci dělají! Jenomže pro stádo deroucí se vpřed ale bude pozdní zjištění, že po nějakém čase je zákazů, plotů a cedulek pořád víc, tím míň je volného místa na svobodné dýchání. Už se nelze svobodně otočit a vrátit se na začátek. Za vašimi zády se totiž se stejně neochvějnou VÍROU v lepší budoucnost budou drát další a další. Rozběhli se i se svými ústupky z vlastní svobody. Za svou virtuální jistotou. A v tu chvíli byste prozřením chtěli vykřiknout na ty hlupáky za Vámi: Zastavte! Chci vystoupit!

Nebude to možné.

Spoléháním jen na své smysly jistojistě můžete CÍTIT, že svou vlastní svobodu držíte pevně v rukou. Nemusíte však POZNAT, že její křehká existence je podmíněna příčinami a vazbami, které pouze vlastními smysly nerozeznáte. Které se nedějí samosebou. ROZEZNAT to však jde ve spolupráci s vlastním rozumem. Když mu dáte šanci ZÚČASTNIT se.

Říká se přeci: Když se ti něco nelíbí, změň to! Máš přeci svobodnou volbu! Dodal bych, ještě: Ale současně změň i sebe.

Mnozí hlasitě volají po svých právech na Svobodu, současně však nedělají nic pro její naplnění.
V jejich vnímání zeje slepá skvrna, která znemožňuje pochopit skutečný význam svobody. Jejich i cizí.

Svoboda totiž buď je, nebo není. Nelze ji rozdělovat, kupovat ani třídit pro něčí dobro.
Nelze ji dokonale vyměnit za bezpečí, nebo jistoty. Nelze s ní obchodovat jak v hokynářství. Být svobodný je na každém z nás. Jak ctíme své vlastní, a zároveň i cizí svobody.

Žádný zákaz, výhrůžka a zábrana ve svých důsledcích nevede k větší svobodě. Nevedou k ní ani peníze, ani chytrost, ani zázraky. Vede k ní ochota ji budovat a ctít ji. Bez vlastních výhrad.

Svobodu lze najít a rozvíjet v sobě, uvnitř své mysli. A dále ji pak prožít svým jednáním.
Je však pevně svázaná s pokorou, vnitřní kázní a odpovědností za to, co děláme.

Cesta po řece měla různé úseky. Byla tam samozřejmě taky divoká voda, ale pro adrenalin stačilo i pár kamenů uprostřed řečiště. Projet se ale dalo všechno, vždyť tuhle vodu projíždělo už desítky let spousta vodáků. Proč by to nešlo zrovna nám?  Jasně, že se na ní těšíme, to není problém.

Na vodu jsme se z břehu tedy dostali všichni. Hned bylo vidět, kdo se jen tak nechává bokem unášet v proudu, kdo od rána na palubě koštuje frťany a kdo se seznamuje s řekou. Zábavky, koupání a dobrá nálada plynuly od jedné zátočiny k druhé.  Kvůli tomu je přeci vodácký sport tak kouzelný! Jasně, že je.

Pak přišly do cesty peřeje, rychlá voda a kameny pod hladinou. V tlupě lodiček a rychlokvašených vodáků s polystyrenovými vestami mírně stoupla nervozita. Přečíslovalo se pořadí lodí kdo pojede první a kdo radši až pak. Rychle se pakovalo všechno do igelitových pytlů, co kdyby náhodou došlo k nejhoršímu.

S bráchou jsme jeli jak to šlo. Když jsme pak s naší lodí vpluli do proudu, už nebyl čas na nějaký váhání a vyčkávání. S laminátkou nebyla žádná jistota, že se loď ohebně převalí přes každý větší balvan (jako to dělají gumáky) a líně zkopíruje hlavní proud. Nemohli jsme spoléhat na náhodu, protože sebemenší chybou hrozilo proražení dna lodě, nebo převržení ve vlnách.

Seděl jsem většinou vpředu.  Asi není moc nutné vysvětlovat co to znamená. Za celý den jsem si užil jak pádlování, tak kritických řečí, když moje hladinou oslněné oči včas neviděly vlnu, nebo kameny. Aby se z lodi nestala ponorka, tak jsem to překousával. Cesta a všechno to krásný panorama plující kolem, tyhle drobné nepříjemnosti rychle přemazávalo.

Pak přišly velké peřeje, spousta cákání, hukot že nebylo slyšet cikády ze břehu, ale ani vlastního slova. Cítil jsem jenom sílu řeky, pekelné vedro slunce na zátylku a unavené ruce od celodenního pádlování. V tu chvíli na mě začal brácha zezadu řvát, většinou ZABER! — ZABER!  — DĚLEJ! — VÍC… ZABER!!! 

Sám měl co dělat se směrem a stabilitou lodi. A já, přestože jsem už měl tak akorát pro dnešek utaháno, jsem zabíral jak o život. Sakra, vždyť zabírám celej den a mám hlad, žízeň,  a ty na mě řveš… Nebylo v tu chvíli větší nespravedlnosti světa. Jasně, že ne!

Možná to bylo i trochu přehnané. Já na něj neviděl, ani jsem zpátky řvát totéž nemohl, nebyl na to čas. Tak jsem zabíral a zatínal zuby — víc už nešlo dělat. Voda kolem nás jela šílenou rychlostí, loď se po ní nesla já sledoval jestli vepředu nejsou šutry a kde to nejmíň cáká, abychom nenabrali víc, než nutně.

Když jsme úsek projeli do klidné vody,  napětí povolilo.  Peřej prostě dopadla dobře, trochu vody z lodě jsme vylili a jelo se dál. Na šílené vyčerpání jsme zapomněli.

Další peřeje ještě přišly — mohly být i větší, ale už na mě tolik neřval a já přesto o to víc zabíral. Díky tomu, že jsme se v peřejích neflákali a nenechávali na osudu co s námi provede, tak jsme většinu divoké vody ustáli. Loď jsme za celou vodu vykoupali snad jednou — dvakrát, ale naše skore proti ostatním vodákům bylo více než dobré.

Takže kromě těch skvělých zážitků z přírody, z koupání i opálení jsem si odvezl ještě něco.

Když už se proud zrychluje, ustojím ho líp, když budu ještě rychlejší. Právě v tu chvíli se vyplatí zabrat. Víc, než kdy jindy. Nenechat nic náhodě znamená, že mě proud nestrhne do sebe. Že si se mnou nepohraje, jak sám nechci. Na to, jak jsem zrovna unavený se mě divoká voda už vůbec ptát nebude.

Vždycky budou na vodě i vodáci, co si v klidných zátočinách užívají. Když to neteče tak držkují a když to víc cáká, tak jsou překvapení, vykřikují a zmatkují. Dole pod peřejemi se s pohodlnou, ale zato neovladatelnou lodí spolehlivě vyklopí. Nechají si uplavat pádla i boty, těžkou loď mají nalitou po okraj vodou. Horší jsou už jen ti, kteří po převržení své lodi rezignují a překáží ostatním, co se vyklopit nechtějí. Jasně že za to přece nemůžou!

Zmáčená loď i náklad znamená pak celodenní nepohodlí. Nacucané jídlo se nedá jíst, v mokrém oblečení spát, únavné je tahání lodě na mělčinu. Jen kvůli pár minutám, kdy místo zabrání se zachce spoléhat na hlavní proud.

Takže každý večer se ukázalo, jak si kdo den užil. Nekteří byli už dávno v suchu, najedení si vyprávěli zážitky. Ti druzí teprv k smrti utahaní a vyhládlí přiráželi ke břehu. Ráno toho dne pro ně bylo úplně jiné, než večer.

Shrnutí?

Divoká voda příjde tak jako tak.
Pak jde jen o to, jakou máš loď,
posádku, a jak zabereš.
Řvát nemusíš.
Když ví, že jste na jedný lodi.

Co dělat na své zahradě

1) změňte účel a charakter zahrady
Také vaše okrasná zahrada pravděpodobně spotřebovává zdroje a produkuje znečištění. Přestože spíše nepřímo, v nějakých vstupech. Pokud tomu nebrání nějaká nepřekonatelná okolnost, svou zahradu postupně přeměňte z okrasné na užitkovou a více užitečnou.
Taková zahrada Vám stále může poskytovat odpočinek, bude bezpečná pro Vaši rodinu a nebudete s ní tolik zatěžovat životní prostředí. Bude navíc přínosem vám a možná i nejbližším přátelům.

2) snižte spotřebu energie
Snižte spotřebu paliv pro zahradní stroje, sekačky, křovinořezy, atd. Plánujte své zahradní práce. Používejte méně spalovací i elektrické motory pro pohon zahradních strojů. Snižte spotřebu náročných surovin, jako jsou třeba hnojiva na trávník, zbytečně drahé okrasné rostliny nebo dřeviny, samoúčelné zahradní vybavení, nebo momentálně módní zahradní architektura. Můžete používat sluneční kolektory, nebo jednoduché nádrže pro ohřev užitkové vody, nebo dokonce pro ohřev skleníku. Existují návody na výrobu svépomocí.

3) pěstujte rostliny které vám pomohou šetřit
Pěstujte vlastní nenáročnou zeleninu, ovoce. Přizpůsobte druhy a složení zeleniny nebo ovocných keřů a stromů konkrétním dispozicím zahrady. Můžete vybudovat pařník, skleník nebo foliovník pro snažší pěstování a efektivnější využití slunce. Nemusí jít pouze o zeleninu, pěstovat se dají i bylinky, nebo užitkové rostliny které jsou přínosné nejen pro Vás, ale i pro zvířata v zahradě.Také okrasné rostliny můžou splnit svůj účel, když jim dáte cíl spojený s udržitelným životem.

4) vytvářejte druhově bohatší porosty typické pro vaši krajinu.
Snižte výskyt invazívních rostlin. Na vašem neopečovaném pozemku se mohou rozšířit plevelné rostliny, které zbytečně vyčerpávají půdu a jejich likvidace je pak složitá. Ovšem i pěstování anglického trávníku je energeticky náročné, navíc redukuje životní diverzitu rostlin a malých živočichů. Nevypalujte trávu, nespalujte listí, ale sečte po vykvetení a trávu sušte na seno, nebo kompostujte. Dřevo palte v kotli, který teplo zužitkuje na výhřev.

5) snižte spotřebu vody, zachytávejte dešťovou vodu
Místo bazénu na tři tempa vytvořte nádrž na užitkovou dešťovou vodu sbíranou ze střechy. Čistit ji lze s pomocí přírodních filtrů. Voda je ideální k zavlažování, nebo při dlouhodobém hospodaření výrazně zlepší vlhkost ve vysychajícím prostředí. Krytá nádrž může sloužit jako rezervoár pro vytápění tepelným čerpadlem. Používanou odpadní vodu můžete i čistit s pomocí kořenové čistírny odpadních vod.

6) podporujte větší biodiverzitu
Rozmístěte budky pro ptáky v typech vhodných pro lokalitu. Krmítka stavte pouze pokud v zimě dokážete dlouhodobě ptáky přikrmovat, jinak pozor aby se ptáci nestali na vašem krmení závislí. Chraňte drobná zvířata jako ježky, veverky, drobné hlodavce, drobné plazy, obojživelníky, hmyz. Pokud Vám na zahradě překáží, šetrně je přemístěte do místa, která je pro ně stejně hodnotné, ale méně nebezpečné.

7) kompostujte biologický odpad
vytvořte si průběžný systém kompostování zahradní biohmoty. Kompostovat lze veškerou trávu, listí, zbytky zeleniny, i menší odpad z dřevin.
Nemají-li sousedé zájem o jejich bioodpad, nabídněte jim, že jej budete kompostovat u sebe. Vzniklý substrát je za pár let použitelný jako dokonalé přírodní hnojivo.

8) tvořte nové zelené plochy pro ochranu vaší zahrady i domu.
Podle stavebních dispozic domu, nebo jiných budov můžete zkusit ozelenit střechy. Najděte řešitele pro takový projekt, ujasněte co tím chcete dosáhnout. Zatravněná střecha, ozeleněná stěna domu lépe reguluje teplotu v okolí budovy, může mít izolační účinky. Kombinujte ji třeba i s pěstováním nenáročných rostlin v truhlících. V zahradě nebo v její blízkosti plánujte tvorbu rostlinných předělů a stromových oáz. Snižují vysychání půdy sluncem a větrem, jsou útočištěm pro ptáky a drobné živočichy.

9 ) sázejte stromy
Plánujte výsadbu ovocných, listnatých, nebo jehličnatých stromů které vám porostou mnoho let. Stromy významně regulují vlhkost v krajině, udržují svým stínem vláhu v půdě, nebo naopak odpařují přebytečnou spodní vodu. Stromy významně přispívají k odbourávání nadbytečného CO₂. Likvidují biologické i civilizační pachy, pohlcují městský hluk. Stromy poskytují útočiště dalším rostlinám i živočichům.

10) mějte z toho radost
Vše co děláte, dělejte s vědomím proč to děláte a co s tím chcete dosáhnout. Vaše dílčí úspěchy jsou dobrým důvodem k té pravé radosti. Dosáhli jste z vlastní vůle něčeho, co má smysl. Svým nepatrným dílem přispíváte ke změně přístupu, tato změna je však sama o sobě velmi důležitá.

Co dělat ve společnosti

1) najděte si zájmové organizace, nezávislá sdružení, nebo komunity zabývající se permakulturou, zahrádkářstvím, nebo příbuznými tématy.
Sdělte jim co sami děláte a co byste z této spolupráce potřeboval pro další činnost. Nabídněte jim svou účast nebo alespoň formální podporu. Pokud se shodnete, můžete i finančně podpořit nějaký společný projekt.

2) spolupracujte na projektech
Vymyslete, nebo se zajímejte o kolektivní projekty eko-hospodářských organizací, jejichž cílem je dosáhnout lepší udržitelnosti života.
Projekt může být i z oblasti aplikovaného výzkumu, například vyzkoušet kterým rostlinám se v jakých podmínkách nejlépe daří, jak je ideálně pěstovat v městě a podobně.

3) nakupujte u zahradníků energeticky nenáročné rostliny a zahradní potřeby
říkejte jim, proč to děláte, říkejte jim proč nekupujete jiné, luxusnější, nebo dražší zboží.
Vytvořte vstřícný vztah s těmi, kteří pro Vás mohou něco udělat. Zahradníci vám můžou dát spoustu dobrých informací, na které byste přicházeli zbytečně dlouho.

Co ještě dělat

1) hledejte informace vztahující se k tématu úsporného pěstování rostlin, zeleniny, ovoce.
Na internetu, v místním tisku, sledujte tematicky zaměřené pořady v TV nebo v rádiu.

2) sdílejte své dosažené zkušenosti.
Pište si blog, diskutujte na diskusních fórech, zakládejte diskusní témata o zahradničení na facebooku nebo kdekoliv jinde, publikujte v místním zahrádkářském zpravodaji, zajímejte se o lokální akce kolem pěstování plodin a údržby životního prostředí.

3) Komunikujte s úřady
Získejte info jak kvalitně se místní zastupitelé zabývají problémy životního prostředí. Formulujte požadavky ohledně energeticky méně náročných procesů ve vašem bydlišti, směřujte je na své zastupitele, podpořte vlastní nápady svými dosaženými znalostmi, svou aktivitou, svými výsledky. Upozorňujte na nevhodné chování jednotlivců a firem.

Zvažte, co je a co není nutné pro to, abyste něčeho dosáhli.

Ve městě
Není nutné chovat příliš mnoho domácích zvířat jen proto, že se vám líbí, nebo že pro ně zrovna máte park před domem, kam si můžou miláčkové ulevit. Každé větší domácí zvíře je spíše zátěží v městském prostředí. Místo toho hledejte nenáročné způsoby jak se zvířaty spolužít, nebo některá dokonce podporovat. Zajímejte se o ohrožené druhy zvířat, choďte do útulků pro divoká zvřata nebo zraněné živočichy, kde vám můžou dát rady jak pomáhat, aby to mělo smysl.

Na venkově
Chcete-li chovat hospodářská zvířata, shodněte se se sousedy jak a kde, co je únosné pro dobrý sousedský život. Dejte jim najevo, že je pro vás důležté se dohodnout.

Kolem sebe jsem častokrát viděl tabulku s nápisem VSTUP ZAKÁZÁN. Jistě i Vy. Význam toho stručného sdělení pochopíme v životě záhy. Ještě než začneme mít svůj názor na něj, nebo dokonce vyjadřovat totéž k okolnímu světu. Sdělení je jasné a jednoznačné.

Šel jsem na vycházku do místa, které považuji za příjemné pro odpočinek a sklidnění duše. Není nijak vyjímečné.. ani jedinečné. Je to jen ostrůvek klidu uprostřed oceánu každodennosti. Chodil jsem tam před lety. Teď však, kousek před tím místem ale na mne výstražně čněla tabulka. Vstup zakázán! Ale, ale… to je mi novinka.

Ano. Jistě.

Tabulky jsem nedbal, ohlédl se a nepozorován se vydal zarostlou pěšinou až k místu cíle. Prošel jsem světlým lesíkem, stezkou obešel nízký podrost a vyšplhal na zarostlý kopeček. Na vrcholku stojí malý altánek. Takový prostý a obyčejný. Nic víc. Tak si jej pamatuji a tak zůstal v mých očích. Jeho stavba dříve sloužila bůhví k čemu. Dnes už teprve nevím, k čemu má být. Stojí si tam na místě s výhledem na údolíčko, domy a stromy.

A přímo u altánu jsem byl opět takřka k smrti vyděšen červenobílými tabulkami o zákazu vstupu. Pro jistotu několika, obrácenými na všechny světové strany. Čišela z nich ta nevyřčená hrozba fyzické likvidace nepřátel. Na toto místo zapomeňte, vymažte jej ze svého Vesmíru, Toto místo není pro Vás, Odejtěte navěky, Zmizte, nebo… !!!

Chvíli jsem stál, obrátil se a pomalu odešel. Altánek pobitý cedulkami ztratil to, co jsem hledal. Cestou zpět jsem zas scházel sluncem prosvětleným lesem, lehce našlapoval po spadaných listech. Dlaněmi hladil vršky trávy, poslouchal zpívající ptáky a dýchal vůni lesa. Proběhl podrostem … a pro úlevu těch, kteří tak pečlivě vystrojili své výstražné tabulky … jsem z toho místa zmizel.

Jiný příběh.

Nedaleko mého domova vyrostl úžasný komplex obydlí. Proti tomu snad nelze namítat. Žiju ve městě, žiju mezi lidmi a k tomu patří, že i oni tu žijí a potřebují bydlet. Na úrovni, luxusně, podle nejnovějších trendů.

Jak tak rezidence rostly, o jedné věci jsem předem nepochyboval. Společně s domy vyrostla i pečlivě vyprojektovaná parková úprava, na milimetr přesně vysazené okrasné stromy, na skalní povrch dovezena černočerná ornice a bylo zaseto travní semeno s genetickými ambicemi na anglický trávník.

Kolem pozemku se rozvinul neprostupný plot, místy zděný, architektonicky designovaný a rozhodně neprůhledný. Vstup do této „oázy moderního bydlení“ už je tedy pouze skrz příjezdová vrata. Ta se otvírají dálkově. Zpoza volantu nablýskaných limuzín. Co bych to rozvíjel, vždyť už jste to někde viděli.

A co ještě? Okolí těsně za plotem však utrpělo těžké rány, z kterých se je tak nevzpamatuje. Stavebním ruchem byl přetrženo jemné mikroklima jižní stráně a přirozená celistvost toho místa. Zbytek dokonali stavební dělníci, kteří se cestou z práce nerozpakovali odhazovat své odpadky lhostejno kam. Dělníci zmizeli, odpadky ne. Tam už je vstup povolen.

To bylo najaře.

Dnes už jsme dál, rezidence se zabydluje a kousky trávníku pravidelně týrané elektrickou sekačkou, vykazují poslušnou jednotu v růstu. K tomu je samozřejmě nutné jej zavlažovat hadicí, přihnojovat, uhrabovat, což někteří obyvatelé považují za esenci své relaxace a péče o přírodu, … o tu předplacenou, soukromě vlastněnou.

Jsou tam i nájemníci, kteří se svými drahými pejsky chodí na procházky za plot. Chodí je venčit raději někam jinam, často do blízkosti mého domova, který žádné ploty nemá. Logické…! Přece to pejskové nebudou dělat doma, na pěstěném trávníku. Ty jejich ploty kolem domů na sobě v odstupech nesou červenobílou značku. Můžete hádat jakou.. Cizím vstup zakázán. A tak je nechávám jejich osudu, jejich volbě a jejich „svobodnému“ životu.

Vím, co vede lidi používat tyto výstrahy. Jsou to jejich zaplacená práva na soukromí, vlastní majetek a virtuální bezpečí. Jsem natolik zcivilizovaný, že tyto tabulky nezlehčuji a ve velké míře (ne však absolutně) respektuji. Snažím se být však natolik vnímavý, abych jejich sdělení dokázal dostatečně zpracovat. Nejenom bezmyšlenkovitě, pouhým podmíněným reflexem.

Místo toho, abych zákazy překonával, tak si chodím kousek dál pro kousek svobody na pole a louky za městem. Ani ta mi nepatří, .. nejsou tam však tolik patrné ploty, které mezi sebou lidé staví. Ty ploty uvnitř i vně nás, spolu úzce souvisí.

Dokonce mám pocit, že pak prochází přímo skrz člověka a rozdělují jeho identitu na nepřirozené části. Drobí konzistenci lidské bytosti na jakési symbiotické, ale už pouze biologicky fungující orgány. A to mě mrzí.

Snad mi tento úvod pomohl obrátit se k Tématu svobody.

Šel jsem pěšinou směrem domů a když jsem jej míjel, tak mne uviděl a začal na mne mluvit. Zastavil jsem se a odpověděl mu. Bylo patrné, že ten den pil a alkohol ho trochu vyváděl z rovnováhy i plynulé artikulace. K takovému setkání se občas nachomýtnete a skoro všichni už jsme se naučili je efektivně ignorovat. Nebo docela jednoduše ukončit. Dřív, než začnou.
Měl jsem čas a prošlo mi hlavou, že vlastně nemám důvod, proč bych tomu muži neměl odpovědět. Zastavil jsem se a poslouchal jsem, co říká.

Požádal mne o zapálení své cigarety. To jsem bohužel nemohl. Ale ani to, že on byl kuřákem a já nekouřím  — ani kouření nepovažuju za něco úžasného — mě nedalo důvod k odchodu. Bral jsem to jak to bylo: Že by si rád zapálil.
Po chvli našeho zastavení a pár dalších slovech vyšlo najevo, že právě při cestě touhle pěšinou upadl na mokré trávě, usnul a spal nějakou chvíli. Určitě zmožen pivem, které jak sám říkal, má rád. Nebyl žádný výtržník. Měl jen trochu špinavé kalhoty, větrovku a v ruce držel igelitovou tašku.

Z našeho rozhovoru pak vyplynulo, že je v této čtvrti pamětníkem, a co všechno si pamatuje. Nedal jsem se zahanbit a přestože mladší o 20 let, tak jsem kontroval, že si taky pamatuju co tu dřív bývalo… Nevěřil mi. skoro všechno je přece dneska jinak. To jsme se shodli. Lovil jsem v paměti.

Překvapil jsem ho, že vím, kde stála hospoda V závětří, (a které se říkalo U Šlajsů dodával on…) že tam rostly vysoké kaštany, že měla verandu… a ještě pár drobných věcí jsem si vzpomněl. Jak tady na stráni rostly meruňky  — a kousek dál byla kolonie zahrádek — mi zas připomněl on. Dneska je všude kolem houští a plevel. Tam nahoře místo ovocných stromů vyrostla dokonale betonová, obytná monstra. Dvacet let stačí a všechno je jinak.

Rozhovor se stočil zas chvíli jinam… Postupně jsem poznal, co toho muže trápí. Nebyl to veselý příběh. Říkal mi, že pracuje denně dvanáct hodin a do práce jezdí přes celé město hodinu a půl. Práce mu nevadí, to ne… Ale podmínky pro ten život začínají být stále podivnější.

Řezník. Fachman.

Jeho ruce o něm mluvily hodně. Byly mozolnaté a silné, vycvičené dranžírovacím nožem. Dneska, říkal, aby se uživil, musí pracovat v hypermarketu na kraji města a připravovat tuny a tuny masa týdně na pultový prodej. Hypermarket, to je továrna na jídlo, kde vše má své předpisy, mnohdy šílené. Ztratil veškeré iluze, které by kdy mohl mít.

Maso se místo domácí produkce vozí z Rakouska… a toho papíru a plastů, co každý balík je, že vživotě neviděl… Pracuje každý den, nad sebou má další dva nebo tři nadřízené, kteří jsou víc manažery, než aby rozuměli té práci. Kdyby ale on jednou nepřišel do práce, manažeři by stěží nakrájeli 250 řízků za půl hodiny… Taková to je podivná továrna.

Aby toho nebylo málo, jeho práce je prý protkána různými absurditami všedních dní.. To jednou prý přišla fešná paní, která je začala školit o tom, jaké se mají dodržovat potravinářské normy při zpracování masa. Takže i on, co celý život boural kusy masa si vyslechl direktivu, která přistála až z daleké EU. Poslouchej: „U drůbežích hlav je potravinářsky zpracovatelný pouze slepičí hřebínek a uši“. Rozumíš tomu? ptal se mě: „Hřebínek, to bych ještě pochopil. Ale viděl jsi někde na slepici, nebo na kohoutovi UŠI? Já tedy ne“. klepal se do hlavy.

Já taky ne, snažil jsem se o divný úsměv. Byl by to docela dobrý vtip, kdyby to prý nebyl fakt, co v tom lejstru ještě všechno stálo.
Nejsem řezníkem jako on a nedokázal jsem posoudít všechno, co mi o své práci povídal. Ale vnímal jsem to, co cítí. To už nebyla hrdost na řemeslo, to byl smutek nad tím, že zmizelo.
Měl pocit i potřebu říkat, že něco není vpořádku. Říkal že to, co se před pár lety tvářilo jako moudré a úžasné, je dnes nějak velmi podivné.

Svými slovy obyčejnýho člověka mi říkal věci, kterým jsem musel dát za pravdu. A nemluvil jen o své práci. Říkal mi je, jako kdyby byl můj otec a já jeho syn. Říkal je i přes to pivní opojení jakoby moudře… To pivo v něm pouze uvolnilo zábrany, jazyk ho chvílemi zrazoval, ale mysl v něm byla docela bystrá. Toho jsem si všiml docela dobře. Byl to člověk, který uvažoval racionálně.

Pak mi řekl, že jde ze hřbitova, kde byl koupit nějaké ty kytky a pár svíček na hrob… že už tam dlouho nebyl… že se musí vrátit domů do paneláku… a nechápe, proč už mu 2x za rok zdražili nájem, když kdosi řekl, že to bude maximálně jednou ročně..

Povídali jsme si a já jsem byl chvílemi v silné kouřové cloně jeho cigarety, ale překonal jsem to. Přesto, jak působil prvním dojmem, bylo v něm dostatek lidské zkušenosti a obyčejného člověčenství. Bylo mu smutno z toho co se děje kolem nás… Neříkal to proto, že zrovna jemu se nedaří tak, jako se daří jiným.. spíš mluvil o mladých lidech a o tom, čemu přestává rozumět, protože ví, že tak to prostě nemůže fungovat.

Říkal jsem mu i své názory na tytéž věci. Snažil jsem se být trochu objektivní a trochu i upřímný. Výsledkem toho bylo, že jsme se v něčem shodli a v něčem jsme ty naše názory přešli mlčením.

Možná, že podobně jako on, přemýšlí hodně lidí. Jen to nemají komu říct, nebo se jich na to ani nikdo neptá… Kde by se jich taky ptali? Tak plno lidí nosí v sobě balvan, který mají a neví co s ním. A nakonec se třeba dostanou i do situace, z které už se těžko hledá cesta. Situace, kterou si sami nepřipravili.

Říkal mi, že je rád, že si se mnou chvíli povídal. A že není tolik lidí, kteří si s ním takto povídali.

Podali jsme si ruce. Pevně, jako chlapi. Popřál jsem mu hodně štěstí a ať ještě v tom životě v něco věří. Že to možná nebude dokonalý, ale že to snad ještě trochu má smysl. Doufám. Rozloučili jsme se. Sice jsem ztratil třičtvrtě hodiny na cestě domů s cizím člověkem. Ale získal jsem tolik vjemů o lidské duši, kterou bych jinde jen stěží nakoupil. Bylo to zajímavé setkání.

A tak doufám, že jsem i já jemu jsem něco vrátil. Snad to byl kus mé dobré vůle k povídání. Nedělal jsem to ze soucitu, ale ze zájmu. Protože … nevím… něco ve mě takového je. Protože asi dost lidí to povrchní míjení oplácí podobně zase mě. A já s tím nic nesvedu.

Dovedl jsem si představit, jak ti kolemjdoucí, co nás občas obloukem míjeli, i ti projíždějící cyklisti měli na nás dva v okamžiku svůj názor. Takových lidí co vypadají jako on přeci je! Když jsem odcházel, tak mi to došlo. Je snadné nepozorností a leností zaměnit příčiny s následky. U toho, co pouze vidíme. Pohledem hodnotíme druhé, akorát že očima, co už nevidí do hloubky.

Pivo i kouř na něm nechaly své stopy. Ale ani na okamžik jsem v něm nepřestal vidět člověka.

Jako malý kluk jsem zažil spousta pěkných věcí a z toho dětství si ještě něco pamatuju. Vzpomínky si udržuju. Čím jsem starší, tím hodnotnější mi jsou. Přestože, nebo snad právě proto že ztrácí detaily, určení místa i času. Zůstávají z nich někdy jen pocity souvislosti, někdy vůně, někdy ani to ne.

Napíšu o jedné z nich. Jako děti jsme s rodiči chodili za město do přírody. Tehdy to byl celodenní výlet, s dekou, termoskou a zabalenými chleby s máslem, sýrem a zeleninou. Jezdili jsme tak třeba pod zbraslavský most Závodu míru. Tam se dala na náplavce — břehu Vltavy, položit deka, opalovat se a koupat v řece. Lovili jsme s bráchou kamínky z vody, prolejzali rákosí, házeli žabky do proudu.

Občas taky našli říční škeble, ale spíše jen žabinec. Učil jsem se foukat na list trávy aby to pískalo, chodili jsme bosi podél vody po rozpálených oblázcích nejdřív směrem tam. Pak, když už to bylo daleko, tak se vrátili, i s poklady, co jsme cestou našli. Většinou to byly různé rybářské vlasce. háčky a zbytky splávků a vše co přinesla voda. Taky se dalo vylézt od úpatí mostu po jeho betonovém oblouku vysoko nad řeku. Byla tam pod mostním obloukem ozvěna.

Když nás sluníčko u vody omrzelo, chodili jsme s rodiči ještě do blízké lesní zoo. V malých klecích u cesty tam bylo spousta zvířat. Moc dobře si pamatuju na výra velkého, poštolky, puštíky, sovu pálenou, kalouse a jiné dravce. Taky na vrány, krkavce, strakapoudy, žluny. Stavili jsem se i u lišek, veverek, tchořů a u divokých prasat, kde to vždycky pěkně smrdělo. Kolem těch klecí jsem chodil rád díval jsem se na zvířata, četl si cedulky o nich.

Když jsme i zoo prošli odzdola nahoru a zase zpátky a snědli svačinu, tak jsme ještě zašli na kraj pod les do dětského hřiště. Na louce tam bylo rozloženo takové dřevěné království. Houpačky, prolejzačky, kůly, patníky, palisády, skluzavka a hlavně dřevěný vlak i s vagonky, v kterých se dalo sedět. Všechno z klád, odřezků a vysekané kulatiny. Donekonečna jsme to prolejzali, a i rodiče si s námi občas sedli do toho dřevěného minivlaku a hráli jsme si na strojvedoucí.

Tady na kraji Břežanského údolí, kolem potoka se dalo v létě odpočívat něco zažít, schovat se ve stínu před sluncem, tady to bylo fajn. Také jsme chodili výš, do lesů na kopec. To už jsme byli starší a s rodiči jsme chodili na houby. Kopce nad údolím Břežanského potoka jsou lesnaté, docela strmé, někde kamenité. Ale lákadlo hub tu bylo vždycky docela silné, tak jsme tam chodili. Houby někdy rostly, někdy ne. Po kopci vede spousta cest i cestiček.

Jedna stezka vedoucí po hřebeni nad Vltavou vedla až hornímu altánu. Od něj je pěkný výhled na údolí a řeku pod ním. Tehdy byl takový výstup opravdu na celodenní výlet. Cestou mě už hodně bolely nohy a představa jít ještě dolu to moc nevylepšovala. Dál už jsme tedy s našima moc nechodili, ten les nebyl tak průchozí a hub taky nebylo moc. Na výlet to bylo opravdu tak akorát.

Čím jsem byl starší, tím už bylo i míň času, však to znáte. Vzpomínky na dětský léta jsem na pár let odložil do nějakého zadního šuplíčku, protože jsem měl právě plno práce s braním rozumu a objevování světa i lidí kolem sebe.

Po velmi dlouhé době, bylo to před několika lety jsem se začal vracet. Nejdřív v myšlenkách. První návraty na to místo byly opravdu jen vzpomínkami a nedával jsem jim takovou váhu. Jen mě to napadlo. Vždyť vzpomínek na dětství jsem měl taky z jiných míst. Později jsem ale rozeznával, že mi v těch vzpomínkách chybí něco čerstvého. Potřeboval jsem si je oživit.

Trvalo mi pár let, než jsem se jednou v létě sebral, a vydal se tam znovu. Sám. Dojel jsem autobusem a zbytek šel pěšky. Prošel jsem si všechna ta místa, kde jsme tehdy byli, leželi na dece, nebo sbírali houby, nebo jen zajímavé klacíky. Je tam i náplavka, lesní zoo a dětské hřiiště, přestože už úplně jiné, než tehdy.

Vydal jsem se taky nahoru na kopec. Zůstal stejný, strmý, masivní, tichý a neoblomný. Procházel jsem prosvětlenou strání kopce a uvědomoval si, že stromy a keře tam v téhle skladbě opravdu stále jsou tak, jako dřív. Vzduch je tam stejný jako tehdy. Nechal mě vylézt až k altánu, odkud mi se stejnou pohostinností jako tehdy otevřel náruč s výhledem do krajiny.

Tady máš člověče a dívej se. Tady žiješ, tady tu dýcháš vzduch mého lesa. Neexistuje jiné místo v celém vesmíru, jako je právě tady.

Ale na sestup je ještě brzy. Cesta jde dál, trochu po rovině a zase trochu do kopce, což je vlastně jediný směr jak se dostat až na vrcholek. Jako děti jsme tam s tátou taky byli. Když už budete myslet, že už to dál nemůže být, ještě kousek popojděte a … jste tam. Nahoře je místo, kterému se říká keltské oppidium Závist. Je největším svého druhu v Čechách. Vlastně celý vršek kopce je pouhý zbytek místa, které bylo kulturně obývané už před pěti tisíci lety.

Jako kluci jsme tam na vrcholek s tátou několikrát došli a chodili tehdy po odkrytých kamenech a procházeli znovu vykopanými uličkami mezi polorozpadlými zídkami. Rozeznával jsem domy, nějaké místnosti, různé přístěnky. Bylo tam taky spoustu ostružin co nikdo nesbíral, místy v neprostupných křoviscích a všude obrovské divizny. To místo byla odměna výletu.

Táta nám občas i povídal, co to všechno znamená, že to jsou vykopávky starého hradiště a že tam v dávných dobách byla pevnost. Pamatuju si dobře, že jsme tam jen zřídkakdy někoho potkali. Až nahoru se prostě moc nechodilo. Bylo tam ticho, šuměly stromy, zpívali ptáci. Bylo tam spousta včel, motýlů, které jsem dole v údolí neviděl.

V posledních letech jsem se tam znovu párkrát vrátil. Anižbych to někomu říkal. Cesta nahoru se dala zvládnout v pohodě, došel jsem pěšinou kolem neznatelných hradebních valů a původních přístupových cest lesem až k místu keltského hradiště. Tam, kde dříve byly vykopávky, hromady pracně vyvezené hlušiny a různě rozmístěné balvany…. Tam je dneska už jen hladce urovnaná plocha, zasypaná do úrovně původního terénu. Na kraji toho místa je nový dřevěný přístřešek, kde si přečtete informace o historii hradiště.

Když jsem tam tedy nahoru dorazil, obešel jsem pomalu místo, na které bylo jen pár kameny vyznačeno, co se v zemi skrývá. Chodil jsem mlčky a s úctou okolo. Ani nevím co bych měl v tu chvíli říct, kdyby bylo komu. Došlo mi, že to místo tak, jak jsem ho viděl v dětství už nikdy neuvidím.

Ale tak to má být. Není rozumnějšího činu, než vše, co na tom místě v zemi zůstalo, se pokusit poznat, snažit se trochu pochopit a potom znovu zakrýt. Jen tak to dál zůstane. Tehdy tu práci za mne někdo udělal. A když budu potřebovat, tak se o tom dozvím víc. Není nic lepšího, než to místo ctít jako součást kultury a krajiny, kterou jsem na pár let života zdědil — přestože ne doslova. Není nic moudřejšího, než po poznání zase potichu odejít.

Stál jsem tam chvíli s očima dokořán, neschopný zvednout alespoň kamínek ze země. Nebyl potřeba. V tu chvíli jsem totiž do sebe nabíral plné náruče toho místa a v duchu se s hlubokou úctou skláněl. Po tvářích mi tekly slzy. To místo mě sebralo a já to přijímal. A ty dětské vzpomínky mi daly další smysl.

Jsem moc rád, že jsem tak trochu dědicem toho všeho kolem. Žiju blízko a snad trochu vím, co pro mne znamená. Doufám, že v tomto pocitu nejsem sám.

Vím, že když se příště zase vypravím sem, nebo jinam, budu mít podpobně silný pocit. Možná se okolí změní v detailech, přibydou nějaké lavičky, nové informační cedulky nebo odpadky. Příspěvek naší doby. K tomu podstatnému, co mne oslovuje ale nijak důležitě nepřispějí.

Jestli máte chuť, nebo bydlíte blízko, vydejte se tam někdy.