Mám pocit, že svět kolem mě se řítí dopředu tak rychle, že se ani nestíhám nadechnout. Dřív jsem si myslel, že informace na internetu jsou úžasným nástrojem poznání. Něco jako kompas. Člověk je má po ruce, ví, kde je sever a jde dál. Dnes ten internet i svět za ním vypadá jinak. Kompas těká v napjatém silové poli a já se snažím pochopit, co to znamená pro další roky, které ještě v životě budou.

Často to začíná nenápadně. Najdu nějaký projekt, ve kterém se pracuje s veřejnými daty, informacemi. Vidím, k čemu mají být, jak mohou být užitečné. Jsou u toho lidé, kteří v přírodě fotí fotky, nebo lidé, kteří ostatní učí pracovat s mapami. Někdy jde o pohled z výšky a dálky, jindy o malé brouky a kytky. Výsledek je podobný. Lidé mohou dostat informaci k světu, který se jich týká. Vnímají, že něco ovlivní a že se z téhle zkušenosti mohou dál rozvinout, vymyslet další přístup k jednotlivostem i k celku. Takhle jsem chápal hodnotu otevřených dat. Jsou to společné brány k hojnosti, které stačí odemknout. Nechávají nás vědět, co se děje kolem nás, aby se rozhodování nestalo slepým pokusem.

Jenže v jiných částech internetu se děje pravý opak. Už jste si všimli co se stane, když si koupíte zboží na webshopu, nebo přes sociální síť? Pár minut po tom nákupu se začnou zobrazovat nabídky na podobné zboží a související služby. Na stránkách kde je reklama, nebo které generují obsah podle algoritmů.  Tenhle proces na pozadí sloužící k vytěžení příležitosti neví nic o tom, co reálně chcete a nechcete. Zajímá ho jen zákaznické chování, protože se dá převést na pravděpodobnost dalšího nákupu. Uvědomíte si, že tak vypadá svět, který nestaví na poznání, ale na sledování. V tu chvíli vám dojde, že data mohou být nejen cestou, ale i pastí. Záleží kdo je drží v hrsti. Vy se o datech o sobě nemáte nic dozvědět.

Tahle dvojí zkušenost se mi vrací stále. Když pracuji s něčím co je veřejné, není v tom skrytá strategie. Vzniká to pro všechny a člověku není podsouvaný žádný privátní zájem. Je to zdroj, který teče všem stejně. Když ale sleduji služby, které vytěžují chování lidí, vidím, jak svůdné je jimi ohýbat skutečnost. Stačí, aby algoritmus poznal vaši slabinu a začne ji masírovat. Pak si člověk ani nevšimne, že jeho rozhodnutí nejsou jeho vlastní. Že jsou kompletně převzaté a ještě se tváří, že jste na to přišli sami.

Uvědomil jsem si, že tahle dvě prostředí nejsou oddělená. Vstupujeme do období, kdy budou naši budoucnost řídit lidé, kteří rozumějí datům. Ne tím, že umějí programovat, ale tím, že vědí, co která data znamenají v ovlivnění ostatních. Znal jsem dobrovolníka, který se snažil vysvětlit skupině dospělých, proč má smysl učit mladé lidi jak pracovat s informacemi. Jedna žena se zeptala, k čemu to je, když děti mají mobil a ten jim ukáže rovnou výsledek. On se na chvíli odmlčel a pak řekl: Je dobré vědět, jak svět číst, protože jinak ho bude psát a číst někdo za vás. Ten okamžik mi zůstal v hlavě. Byl v tom klid i váha zkušenosti.

Uvědomil jsem si, že kdo umí číst v informacích to co není zjevné, chápe i moc, kterou v sobě nesou. Kdo jim nerozumí, bude žít podle cizích notiček. Budoucnost se nebude lámat na tom, kdo má více informací, ale na tom, kdo je dokáže vyhodnotit. Není těžké získat hromadu údajů, ale je těžké vědět, které jsou neškodné a které mění lidské chování. Často to lidé nepoznají. Vidí informace jako celek, ale neuvidí hranici mezi informací o světě a informací o sobě. Když se ta hranice ztratí, ztratí se i člověk.

Jednou jsem mluvil s člověkem, který pracuje v oblasti bezpečnosti. Řekl větu, kterou často slyším znovu. Největší hrozba je ta, která se tváří jako nezbytná služba. Zvlášť když se lidem líbí. Byla v tom zvláštní hořkost. Ukazoval na to, že když lidé nevědí, co po sobě zanechávají, tak ty digitální stopy nepatří jim. Patří těm, kdo je dokážou mít a využít. A tady jsem se na okamžik zastavil. Měl jsem pocit, že právě tady leží jádro celé věci. Otevřená data dávají moc lidem. Osobní data dávají moc nad lidmi.

Ta tenká hranice se přitom dá odhalit. Vidím to, když pracuji na nějakém překladu nebo projektu, který má otevřít přístup k datům veřejnosti. Jsou to chvíle, kdy přemýšlím nad tím, jaké rozhodnutí dělám. Snažím se držet toho, že data mají člověku umožnit, aby se stal zralejším a svobodnějším. Nesmí z jednotlivce udělat předmět pozorování. Nesmí rozhodovat za něj. Dělám to proto, že věřím, že společnost roste když lidé vidí, co se děje kolem nich. A zároveň se učí oddělovat svět dozoru od sebe.

Když uvažuji, co nás čeká, nevidím jen temnou předpověď. Vidím taky velkou odpovědnost. Je v ní jednoduché pravidlo. Pokud chceme svobodnou budoucnost, musíme se naučit rozlišovat druhy informací a jejich moc. Některé nás osvobozují. Jiné nás svazují. Je potřeba pochopit, které jsou které. Je to základní dovednost dnešní doby.

A tak se vracím k tomu obrazu na začátku. Kompas který se třese v silovém poli. Stále ale je schopný ukázat směr. Musíme jen vědět, že ho musíme dobře držet v ruce. A ne aby ho držel svět kolem nás, svět anonymních korporací který vlastní technologie a algoritmus, co nás chce vytěžit podle svých zájmů. Budoucnost se bude odvíjet od toho, kdo se s kompasem umí dobře orientovat. Pak se podle něj vydat vpřed.