Svět se znovu chvěje. V kruzích. V rytmu, který je mi povědomý tak, že už nestojím o to sledovat ho očima. Historie se neopakuje. Jen si šeptá stejná slova v jiných kulisách. Někde vzadu, mimo mě, se připomíná paměť, která není moje. Jako bych slyšel kroky lidí, kteří už tu nejsou. Jejich dech ztěžklý strachem. Jejich srdce, které si ještě dovolilo doufat.

Chodím po městě a vše vypadá normálně. Zima voní jako vždy. Hlasy prodavačů jsou vyrovnané. Jen nebe je nějak níž. A ticho mezi větami se prodlužuje. Je to ten druh ticha, který nechce, abych ho poslouchal.

Před lety se jiní lidé cítili podobně. Nejdřív nešlo o nic. Někdo vykřikl něco odporného a všichni mávli rukou. Někdo zmizel a ostatní se utěšovali, že to nic neznamená. Jenže maličkosti se navlékaly jedna na druhou jako korálky. A najednou to byl náhrdelník, který je dusil.

Mnozí lidé tenkrát dělali to jediné, co jim dávalo smysl. Co mohli dělat. Co měli dovoleno dělat. Ignorovali přicházející bouři a žili. Pletli vlasy svým dcerám. Pekli chléb. Milovali se na lůžku těsně před rozbřeskem. Po nocích se modlili k obyčejnosti. To není zbabělost. To je odvaha k příčetnosti, která se nevystavuje na fanglích.

Války nezačínají velkými slovy. Začínají chorobnou touhou nemocných duší po pozornosti. Po moci. Po slávě, která je studená a krátká. A pak přijdou další. Slabí duchem. Svedení, ochotní prodat svědomí za pár slibovaných snů. A majitelé zlatých klíčů si mezitím mnou ruce. Válka je jejich skvělá investice. Jejich továrna na zisk. Smrt je jen účetní položkou. A svět je hrací deskou, po které šoupou figurky.

A já to všechno vnitřně pozoruji. Cítím to jako chlad pod kůží. Je to stejný chlad, který cítila generace ztracených dětí. Těch, co musely dospět v okamžiku, kdy padla první bomba na jejich sny.

Ale člověk není android s umělou inteligencí. Člověk má v sobě světlo, které se odmítá poddat. Někdy jen tiše doutná. Jako plamínek v prstech dítěte. Jako vzdech, který se nechce stát křikem. Věřím té malé jiskře. Věřím pravdě, která se nebojí podívat do očí sama sobě. Věřím lásce, která je tichým zákopem proti tupé zuřivosti.

Viděl jsem lidi, kteří žijí v revoltě k předpeklí dějin. Ráno zalijí květiny na okně a svět se na malou chvíli uzdraví. Večer otevřou knihu a věty je pohladí po duši. Na jejich činech není nic velkolepého. A přesto právě oni drží svět pohromadě. Jejich nepatrné rozhodnutí k dobru je hlas, který překračuje čas.

A tak mluvím do ticha. Mluvím k těm, kdo slyší mezi řádky. Je třeba si pamatovat co bylo. Je třeba jednat aby zas nebylo. Ne velkými gesty. Malými volbami, které nezkřiví duši. Pravda bez lásky je tvrdá. Láska bez pravdy je slepá. Jedno bez druhého padá.

Já nechci žít v příběhu, který už jsme viděli. Nechci znovu číst o tragédiích, které jsme mohli zastavit. Nechci, aby další generace musela psát dopisy, které nikdo nikdy nedočte. Já nechci být tichým svědkem zla. Nechci stát a přihlížet, jak se normalizují věci, které by nás měly budit ze spaní.

Proto prosím. Zachovejte světlo. Chraňte něhu. Milujte bez výmluv. Odmítejte nenávist i tehdy, když se tváří jako spravedlnost. Připomeňte si každý den, že žít dobře není únik. Je to vzpoura. Je to postoj, který dokáže změnit běh dějin.

Pokud přijde temno, budu tu se svým hlasem. Se svou pravdou. S láskou, která se nevzdá. Člověk je nejvíc láskyplným navzdory, když svět chce, aby zapomněl, že jím je. A toto říkám nahlas. Aby se to nedalo vzít zpět.

Navždy.