Končí rok 2010. Období počátku jednadvacátého století.
Z odstupu je to jen okamžik kdesi uprostřed nekonečna.

Mám svůj život v živém společenství, tady na Zemi,
Jsem nedílnou součástí dosud bohatého a nepopsatelně různého prostředí, rostlin a živočichů.
S historií těžko představitelného a dlouhého vývoje života.
Na Zemi, kdy v historii naprostá většina životních forem už dávno zmizela.
Všechny měly svou roli ve své době, byť všechny struktury už byly mnohokrát změněny.
V přírodním bohatství, které je vzájemně vázané, aniž dobře víme jak.
V biosféře, kde není žádná jednotlivá skutečnost, která by nesouvisela s jinými skutečnostmi.
Patřím mezi vše živé, jako výsledek dynamických životních sil, které probíhají už miliardy let.

Mnohé existuje nezávisle na mě, zatímco já existuji jen díky mnohému.
Jsem součástí malých celků, které jsou částí jiných a ty opět částí vyšších a nadřazených celků.
Jsem bezvýznamný a bezejmenný člověk. V miliardách opakování v průběhu věků.
Mám tady a teď jen nepatrný vztah a vliv na skutečnosti, které právě — a bez přestání probíhají.
Proto nemluvím za všechny, jen jako jeden z mnoha.

Svým životem mnohem víc získávám, než bych sám vědomě odevzdával. Děkuji.
Po dobu svého života jsem spotřebitel společného prostoru a času.
Mám k dispozici prakticky vše, co jsem svým bytím schopen přijímat.
Svůj stav, zrození, místo ani dobu života jsem si nevybral. Nahý jsem přišel a nahý odejdu.
Přijímám jej jako prostý stav předurčenosti mého bytí. Žiji a proto jsem. Na okamžik.
Neznám svůj hlubší původ, jsem jen živým následníkem svých předchozích generací.
Je-li přesto původ jiný, než jaký sám chápu, pak nemám důvod jej prostě odmítat.

Jako člen svého druhu, jsem součástí lidských společenství.
To lidstvo je rozvitý konec dlouhého řetězu událostí a situací.
Kultur, objevů, umění, dědictví a vědění.
Podobně jak příroda, je i lidstvo různě strukturované, mnohonásobně provázané, paralelně i stupňovitě.
Dohromady jsme už mnoho tisíc let lidská civilizace.
Nadmíru úspěšná, jak si sama sebe uvědomuje.
Vím to jen proto, že jednou z důležitých životních činností je i poznání sebe a své role ve Světě kde žiju.

Jsem součástí civilizace, která objektivně i subjektivně dosahuje svého vrcholu.
Každý den je tím mezníkem, který sám sebe určuje jako vrcholný, s podstatnou nedostatečností posoudit svůj skutečný stav.
Vrchol v tomto smyslu není konečným, soudným dnem, či krajní událostí…
Jen neurčitým bodem obratu, je těžištěm všeho, uprostřed nezměřitelného.
Nevím to jistě, jen pravděpodobně.
Nezbývá než to přijímat stejně, jako i jiná předurčení.

Žiji a pozoruji Svět, jak mi bylo dáno. Tak jak svými smysly dokážu.
S nedostatky, které mi z principu nedovolují vnímat Svět přesně tak, jaký je.
Jsem přesto o těchto nejednoznačnostech ochotný přemýšlet, byť s neznámým výsledkem.
Jsem rád, že mohu život prožívat a těšit se samotným bytím.

Tento vzkaz píšu, s pocitem a vůlí být prostě šťastný, zároveň s pokorou a v hluboké meditaci.
Svou sílu získávám těžce, používám zřídka naplno, vědom si její relativity.
Svůj smysl pro krásu a naději hýčkám jako dar, který lze snadno ztratit.
Svou slabost, hrdost a pýchu k čemukoliv, mám z nedostatku odvahy k témuž, a vždy za ni nesu osobní následky.
Svou vášeň, emoce, cit a víru hledám s nedostatkem obrazu ke sdílení, jenž dává plný prožitek naplnění.
Svou bolest prožívám v skrytu, neschopen ji poměřit s bolestí jiných.
Vím, že i jiní mohou dělat totéž.
Vím, že jiní to nedělají vždy.
Vím, že síla, kterou mám, ale i síla tkvící ve společném sdílení je schopná více tvořit, chránit a také ničit.
Vím, že společná síla ničit je opojná a výsledky jsou mnohdy nezvratné.

Bytí a nebytí všeho co existuje, tedy i mne, je předurčeno pár jednoduchými pravidly.
Logika a dynamika bytí či nebytí je nezávisle nadřazena jakýmkoliv událostem, nebo konání lidstva.
V bohaté různorodosti těch pravidel všeho, jsou konkrétní interpretace natolik složité, že stále nejsme schopni je všechny rozeznat, pochopit a popsat.
V interpretacích a varietách bytí všeho, se skrývá krása života.
V jednoduché nevratnosti smrti je princip nebytí.

Naše společné chování, stupeň poznání, míra složitosti a provázanosti společenství, jsou veliké.
Stále se zvyšují.
Samotní lidé musí vynaložit mnoho energie tyto složitosti pochopit a orientovat se v nich.
Někteří tu energii nevynakládají, nebo nechtějí chápat složitosti.
Tento přístup implikuje vznik chyb v interpretacích na lidech závislých.

Svět se mění rychlostí, že změny předchází rychlosti jeho poznání.
Z toho pramení závažné chyby v chování lidstva i omyly jednotlivců.
Urychlení změn k neudržitelnému vývoji se děje i na základě těchto chyb a omylů.
Bez ohledu na to, zda si to uvědomujeme, či ne, spějeme k nebytí.

Život nastal bez přispění lidstva a není v našich schopnostech jej tvořit, umíme jej pouze opakovat nebo ničit.
Smysl našeho bytí je v prostém opakování dobrého… jeho skutečný úspěch posoudí až budoucnost.
Stav bytí nelze svévolně přerušit nebytím.
Stav nebytí nastane, jakmile budou nevyhnutelně naplněny předpoklady k němu.

Proto potřebuji vyjádřit to, co mne přesahuje.
Necítím se kolektivně vinen za minulé lidské chování. Mohu porozumět, ale ne chápat. Nedokážu jej měnit, ani je promlčovat.
Cítím následky svých minulých i současných chyb, i chyb jiných lidí. Prožívám jejich průběh. Některé lze mírnit.
Cítím odpovědnost za své činy, k dalším generacím, ať už budou jakékoliv. Ne nad všemi činy mám plnou kontrolu.
Jsem jen součinným tvůrcem odkazu do budoucna.

Vzkaz píši s malou nadějí k pochopení.
Je možné že zmizí dřív, protože vše, tedy i on pomíjí.
Vše ostatní je před námi.
Sestaven více než s nadějí, v katarzi.