Zjistil jsem, proč moje slova často vyznívají naprázdno: celý život jsem je stavěl tak, aby skrývala, co opravdu chci.

Proč mi dialog s lidmi občas končí tak nějak… do ticha? A proč mě lidé rychle vyhodnotí jako „něco není v pořádku“ a dál to nejde? Snad to není proto, že bych byl divný člověk. Spíš proto, že se vyjadřuji jako někdo, kdo se ve svém životě necítil být důležitý.

Například: Chci se podělit se zkušeností o zajímavém zdroji vědění. Protože má něco, co vidím jako hodnotné. Sdílím informaci, která mi přijde fajn. A čekám… že ostatní pochopí, co tím myslím. Že vytuší, že vlastně nabízím ke sdílení můj malý osobní objev. Pak mi příjde reakce, která vlastně je správná, jen ne ta, kterou jsem si přál.  A pak je konec.

Kde je problém? Neřekl jsem, co skutečně chci. Poslal jsem informaci a doufal, že se z ní vyluští pozvání k přijetí objevu, jako bohatství. Jako kdybych vám položil všechny ingredience na stůl a čekal, že pochopíte, že vás tím zvu na večeři.

Dělám to pořád. Stavím dům nahrubo, pak tesám okna, maluji fasádu… a teprve úplně na konec, řeknu: „Chtěl jsem se zeptat, jestli se ti líbí výhled z mého vikýře.“

Lidé co mne vydrží sledovat, často ztratí pozornost. Nebo si myslí, že jsem hotový jen s domem. Nebo prostě netuší, kam s tím směřuju.

Naučil jsem se to jako dítě. V prostředí, kde přímé vyjádření toho, co moje mysl chce – „chtěl bych tohle“, „zajímá mě tamto“, „mohl bych…?“ – vedlo k rychlému „ne“ nebo k přesměrování do jasné reality,…  tady si sedni a buď hodný.
Nezajímá co ty chceš, ale jak splníš to, co dostaneš za úkol.

Tak jsem si vyvinul strategii: Nejdřív vysvětlím celý kontext. Postavím dokonalý logický základ. Obklopím to argumenty. A teprve pak, když už to logicky nepůjde snadno odmítnout, řeknu, co tím vlastně chci.

Byla to věc přežití. V tom prostředí to byla slabá šance dostat se ke své pointě.

Ale teď žiju jinde. A tahle strategie mne zrazuje… zcela nefunguje.

Nejsem totiž svým vlastním středem vyprávění. Když zmizím ze sdělení a zůstane jen „téma“ – nikdo z vás nepozná:

Proč to říkám
Co já opravdu chci
Kým a kde teď vlastně jsem v tom příběhu

Stanu se průhledným. Příjemci mých slov mají oprávněný pocit, že čtou informační stojan, ne živého člověka.  Že mluví o cizím, aby nemusel mluvit o sobě. A to je znervózňuje. Zvlášť ženy, které instinktivně vidí, že člověk, co skrývá sebe, je podezřelý. Je to výstraha, že nejsem ve svém záměru čitelný. A nečitelný člověk je nebezpečný.

Učím se teď říkat „já“. Dávat se do středu sdělení.

„Chtěl bych zkusit…“
„Napadlo mě, že…“
„Zajímalo by tě…?“

Místo: „Existuje tato zajímavá metoda…“
říct radši
„Chtěl bych zkusit tuhle metodu s tebou.“

Učím se nově dávat pointu na začátek, ne na konec. I když to pořád cítím jako porušení pravidel vyprávění. I když se mi to zdá příliš přímé, příliš sobecké, příliš… zjevné, viditelné.

Ale snažím se naučit sám sebe, že být viditelný není sobecké. Je to respekt k druhému člověku. Dává mu možnost rozhodnout se, aniž by musel luštit moji tajnosnubnou hádanku.

Píšu to, protože chci, abyste věděli, že když občas působím zvláštně nebo nesrozumitelně – není to proto, že bych vás chtěl zmást nebo manipulovat. Je to proto, že příliš dlouho jsem připouštěl svou nevýznamnost jako strategii přežití.  A teprve teď se učím být viděný.

Tohle je jeden z kostlivců v mé skříni, co vytahuji na světlo. Je jich tam hodně. Je to těžká práce – uvědomovat si věci, které jsem celý život považoval za pro mne přirozené, a teď na sobě vidím, že vůbec nejsou.

Ale pracuju na tom. Píšu tenhle text jako důkaz, že o sobě vím, v čem chybuji. Že si přeji se změnit. Že nejsem maskovaný.  Jsem jen v léčení mé dlouho neuzdravené komunikace.

Zůstaňte se mnou trpěliví.
Jsem tady živý. A učím se být čitelný.
Nehledám pochopení za každou cenu.
Hledám jasná slova.