Jsou dny, kdy si říkám, že z něj nic nebude.  Jen povinnosti, rutina a zahlazování běžných děr na povrchu každodennosti.

Jenže pak se na okamžik ve mně něco pohne a řeknu si … mohl bych se ještě zastavit támhle… za přáteli, které vídám možná letmo a na dálku, nebo spíš je dlouho nevidím, protože všichni máme plno práce se svými životy.

Tak udělám ten krok vstříc. A zastavím se na chvilku, abych je pozdravil a s ničím konkrétním neotravoval.
A oni si mně dobře pamatují. Pamatují si, že jsem je vlastně nikdy s ničím neotravoval. Nechtěl po nich řešit mé vlastní trable a nebo ode mne poslouchat něco, co je nezajímá.

Ale když už jsem se zastavil, zeptám se na to, jak cvrká cvrkot… zda věci běží tak, jak se od nich očekává… a navazuji na drobky minulých témat, které ještě zbyly v paměti.

A oni to cítí. Pamatují si všechno a za pár chvil už vědí, že mne zajímá víc, než jen zdvořilé fráze. A tak si pomalu povídáme…

Nechávám to povídání převážně na nich, protože se cítím jako návštěvník vstupující do jejich světa. A tak jim nechám tu volbu o čem si chtějí povídat se mnou.

Někdy je to opatrné, ale postupně dojdeme i k lidským příběhům, které kreslí naše životy mnohem členitějším a vrstevnatým reliéfem. Poslouchám a reaguji na jejich emoce i nevyřčené otázky.

Sám je také uvedu do stavu věcí mých. A nechám je, aby si sami vybrali, jak hluboce se s nimi chtějí seznámit. Nesoutěžím ve vyprávění, vždyť tady jde o mnohem víc. O přítomný okamžik, o lidskou pozornost, o účast, která je čím dál tím vzácnější.

Rozloučíme se po několika hodinách vyprávění. Nemělo úplně nadčasový význam, ale zato má něco z té jedinečné lidské přítomnosti. Víme o sobě víc, než je obsah  vyslovených vět. Víme že jsme tady, že prožíváme své životy a že to děláme jak nejlíp umíme.

A to stačí.

Nakonec se rozloučíme.
A já dnes vím, že povídání bylo to nejzajímavější z celého dne.