Poslední dobou mnou prostupuje silná emoce. Naléhavý pocit, že vše přichází tak překotně, že už není možné se v tom vyznat.
Sleduji bez dechu dovádění tlupy divochů a jejich ohňové tance. Vidím nekonečnou chtivost k uzmutí zlatého grálu. Hordu běsů, s kolektivní všehoschopností, které se vynořily ze zásvětí.
Cítím vzdálené vibrace hlubinného tektonického posunu. Dušenou energii bestie, kterou drží jen chatrná vlákna příčetnosti. Všechno to nabíhá a bobtná. A v tom varu všichni balancujeme na hraně poskakujícího hrnce.
Hrana absolutna, kde se mísí úžas s přehlcením.
Jsem jen jednotkou v propojeném společenství. A složitost dávno převýšila součet vlastností i chápání jednotlivých atomů.
Jako neuron v mozku, který z rozhodnutí začal myslet úplně jinak. Sám za sebe. Jen tuším, ale nechápu jeho záměry. Kam až to vystoupá? A proč vlastně pokračuje ve zběsilém čardáši? Jen proto, že nejsem schopen vystoupit?
Nekončící pokrok mi denně předkládá tisíce odpovědí, ale zapomněl nechat místo na ty základní otázky. Přináší kamsi nepředstavitelnou moc k výkonu a vytváří dokonalou iluzi doručení na objednávku. Zároveň nenápadně bere do pekel to první: Samotné prožití přítomnosti.
Například internet. Byl seslán jako nástroj, pak oslavován jako fenomén. Poskytl všem prostor k rozvoji, a taky pomohl udělat zkratku k snadnějšímu cíli. Někdo zbohatl víc, než si dovedl představit.
Skrz digitální éter se vynořily další fenomény. Nejsou ale odvrácenou stranou vzájemného soubytí? K čemu potřebujeme stroje na myšlení s jejich chladnou logikou? K snadnějšímu životu? Ale jděte.
Nebo snad prožíváme kolektivní Overview efekt, kdy umíme vidět celý svět, ale ztrácíme schopnost pochopit detail jediné bytosti? Stroje na masové vraždy jsou ve svém účelu vlastně čitelnější.
Co v tom matoucím hluku dává ještě smysl? Mám se snažit chaos poměřovat a třídit, nebo to všechno prostě opustit? Pro jaké hodnoty se vzdát křečovitého držení volantu?
Možná pro vztahy. Pro ty křehké vazby mezi námi tady dole u země, které jsou vlastně složitější, než celé vědecké zkoumání nesmrtelnosti chrousta. A přitom jsou pro bytí a nebytí tím jediným, skutečně určujícím.
Dostal jsem velkou lekci od Vesmíru. Políček mi ale nepřistál z hvězdných dálek. Jen od bytosti právě tady. Byla to lekce lidská a proto pro mne důležitá. Bytosti, jejíž soukromý vesmír je poskládaný z jiných hvězd. Já teď přemýšlím o tom, zda její vhled k tady-a-teď není pravdivější, než ten můj, který jsem si nesl celý život.
Když jsem marně hledal řešení rovnic života, ona vrátila otázku s odzbrojující jasností. Navztek všem mudrlantům je tak směšně prostá:
„A není to jedno?“
