Při sledování událostí dnešního světa mám intenzívní pocit, že si lidé stále míň rozumí. Ne proto, že by se snad každý zabýval něčím jiným, mluvil jiným jazykem, nebo vycházel z jiné kultury. Ale spíš proto, že si z nějakého zvráceného důvodu lidé prostě nechtějí rozumět.
Sebevědomí ve vlastním přístupu k ostatním, dalece předčilo přirozenou ochotu komunikace, projevení dobré vůle, nebo prostého hledání porozumění. Je pro nás příliš zatěžko udělat krok stranou — v zájmu všech. Zarytě kráčíme po své vlastní, sebestředně vytýčené cestě. Máme na to přeci své svaté právo! Je nám však mnohdy lhostejné, jaká ta cesta doopravdy je. Nezajímá nás, zda náhodou nevede přímo do pekel.
Jistě není úplně zábavné zabývat se tématy, které se jen tak jednorázově nevyřeší. Nevyřeší se mluvením, ani psaním. Přesto si myslím, že bychom se každý jeden z nás měli takových témat dotknout. Jakkoliv, svým způsobem. Úvaha bude možná složitá. Ale není automaticky podmínkou, že i jiné úvahy musí být složité proto, aby se s nimi dospělo k cíli. Je složitá pouze proto, že se dotkla více hraničních bodů myšlenkové množiny. Tu bych sjednotil pod názvem „o společném životě“.
Hledám to správné pojmenování, které mi pomůže začít se tématem zabývat. Snažím se poukázat, že některé, lidmi vyvinuté — a zkušenostmi vycizelované ideologie, teorie a teze o čemkoliv zdaleka nejsou elegantně jsoucími „Obecně platnými teoriemi“ ale pouze těžce a lopotně objevenými „Speciálně platnými teoriemi“
Jsou prostě platné tady a teď, jen za určitých podmínek. (přičemž speciální je podmnožinou obecné. Ta může být složena z neurčitého množství speciálních, které se však nesmí vzájemně vylučovat, ale měly by se spíše doplňovat).
Termín „Obecně platná teorie“ jsem volně převzal z exaktní vědy, kde i sousloví „vědecká teorie“ má své jasně vymezené mantinely. Teorie je ve vědě samozřejmě stále teorií, uznávaná pouze do té doby, dokud není překonána lepší, pokud možno lépe ověřenou teorií.
Proces vědeckého dokazování argumenty, i ověřování pozorováním je velmi složitý, s mnoha stupni zpětné vazby a reflexí. Včetně vyznačení neurčitosti, pochybování a neznalosti. Je-li taková teorie vyvrácena adekvátními protiargumenty, je pak prokazatelně překonanou teorií, s tím, že do určité doby svým dílem přispěla k poznání a k novým myšlenkám, nebo objevům.
V tomto textu bych termín „právě teď platných teorií“ použil k popisu lidského, společenského chování, které používáme, nebo které bychom rádi používali na úrovni celé naší společnosti. Některé používáme, některé objevujeme a některé jsme už v průběhu tisíciletí zase zapomněli. Děláme to zřejmě proto, abychom si život usnadnili, hledáme zjednodušení a optimalizace svých společně nabytých zkušeností. Protože nám to umožňuje žít spolu. Právě proto tu na Zemi můžeme žít spolu.
Je však možné, že žádný zjednodušený popis fungování lidské civilizace neexistuje. Možná, že nejblížší stále-platný popis je nestlačitelný, je identickým obrazem aktuálního dění tady a teď.
Proč se tím ale zabývat tak „vážně“? nestačilo by prostě jenom zvesela žít? Tak jak jsme zvyklí? Tak jak se to normálně dělá…? Jednoduše si odpovíme že „No vždyť ano! O nic jiného mě-tobě-nám nejde!“ Miliardy lidí na tomto světě by řekly: Chci prostě žít co nejlíp a mít se dobře! Jen do toho.
Témata civilizačních problémů, přelidnění, vyčerpávání zdrojů planety a ničení těch zbylých zdrojů jsou už dostatečně otevřená, pro někoho i dráždivá. Nebudu je tedy opakovat.
Rád bych naznačil, že jsme velmi pravděpodobně v období, kdy se naše „speciální“ zkušenosti života (jak žít někde-někdy, v nějakých konkrétních pomínkách) budou muset povýšit na „obecnou“ problematiku udržení života (jak žít všude kde žijeme + od dnes do budoucnosti).
Jakmile totiž tak velký civilizační problém přeroste naše speciální podmínky, tak ta naše oblíbené speciální teorie budou sice stále taknějak platit, ale už nebudou vhodná a použitelné na popis toho, co se děje na všech vyšších, zastřešujících rovinách. Nebudou vhodné ani na hledání toho obecně kvalitního řešení.
Napíšu jak si to vysvětluji.
Lidská společnost není ve svém chování příliš předvídatelná. To je úžasné (protože díky tomu se rozvíjíme), ale i zrádné. Naneštěstí pro jednotlivce (kteří se sice učí rychleji, ale vyvíjejí pomaleji než celé společenské skupiny), se celá lidská společnost vyvíjí docela nepředvídatelně, dynamicky až inflačně. Máme totž díky svému sebeuvědomění silné pozitivní zpětné vazby.
Na naše vlastní chování, nebo na chování společensky blízkých lidí dokážeme okamžitě reagovat a přesměrovat svůj rozvoj takřka do jakéhokoliv budoucího stavu. Určitými civilizačními mechanismy ovlivňujeme jednotlivosti, ale dynamiku celku se nám stále nedaří ani popsat, natož aby byl tento celek nějak dobře ovlivnitelný, či řiditelný. Výsledkem mnohých snažení v pokroku je jakési vytloukání klínu klínem, či spíše záplatování záplat. Jeden dílčí problémek vyřešíme a díky tomu za pár let vypučí jinde dva jiné — a větší.
Vůbec jsme o těchto následcích netušili že vzniknou, protože v době řešení pro nás následky, nebo jen jejich charakter vůbec nebyly známé. V takové situaci víceméně spoléháme (doufáme — věříme), že naše úsilí bude přesto úspěšné a kvalitní, protože bude podpořeno přizpůsobivostí našeho bytí, případně zdánlivou nezničitelností našeho životního prostředí. Že samoopravné a samočistící mechanismy přírody za nás spraví to, co se nám spravit nechce, co spravovat neumíme, nebo co se nám nedaří.
Někteří fatalisté věří, že vše, co se děje, je prostě přirozený, či přírodní proces. Příroda si poradí se vším, takže je zbytečné se jí do toho plést a můžeme dále bezelstně praktikovat svá lidská pošetilá chování… Nemyslím si to. Příroda si poradí se vším, ale takovými způsoby, které nemusí být slučitelné s lidským, nebo jakýmkoliv životem.
V určitém stádiu poznání se může člověk ocitnout v situaci „Vím, že nic nevím“ . Jako Sokratův citát to je sice hezké, ale otázka zní: Dovedem si představit, že bychom to o sobě prohlásili všichni? Společně? „Víme, že nic nevíme“ …
Motivovalo by to k něčemu, co by nás společně posunulo dál? nebo by to bylo jen konstatování společné nevědomosti? Asi by to přecijen bylo malé poznání, … protože hlupák o sobě málokdy řekne, že je hlupákem. Na to je totiž příliš hloupý.
Jenomže… Je do jisté míry nepodstatné pro veškerý život, co si o tom všem myslíme, co si přejeme, čemu věříme, nebo co nenávidíme. Co vlastně chceme a co nechceme. Naše vztahy ke světu a k sobě jsou nepodstatné tehdy, pokud zůstanou pouze neprojevenými, jen formálně vyjádřenými názory.
Pokud zůstanou v neuskutečněném stádiu, pouze v teoriích, myšlenkových postojích a přáních. Naopak nabydou na veřejné důležitosti právě tím, že jsme ochotni a schopni je realizovat, prakticky uskutečnit a nebo bytostně prožít.
Myšlenky i názory je pak možné posuzovat mnoha parametry, nějak je hodnotit, dělit , nebo zas sdružovat… To už je jiné téma. Považuji za podstatné jen udržet svůj přístup.
Přichází tedy první otázka: Co bychom měli dělat?
Důraz je na slově CO a DĚLAT. Ano, máme spoustu návodů co bychom MĚLI… Odpovědi jsou většinou seřazeny podle popularity od nejjednodušších = zaručeně nejhorších — až po ty nejsložitější a nejnáročnější = dlouhodobě nejvhodnější. Je to velmi těžká otázka.
K nalezení vhodných odpovědí (ještě než je opravdu vyslovíme) bychom měli použít kritické poznání, odpovědné zpracování i hlubokou sebereflexi. Na úrovni společnosti, nejen sami u sebe. Nelze se totiž vydělit z toho, co svým úsilím zpracováváme, co svým bytím prožíváme. Jsme zároveň pacienty i lékaři.
Tak tedy umíme najít tu odpověď? Víme jak? Umíme zapochybovat i o svém skálopevném přesvědčení v neomylnosti? Z důvodů, abychom se dokázali podívat na totéž i z jiného úhlu? Abychom vylepšili svůj téměř dobrý pohled na ten o něco lepší?
Když sebereflexe nebudeme schopni, pak je právě mylné o sobě prohlašovat, že jsme jako lidé cosi víc, než jiní, ostatní živí tvorové. Právě jednoduché organismy se chovají stejně bez ohledu na to, kolik jich je dohromady, co dělají společně a jak jsou schopny ovlivnit prostředí, v kterém existují. Bez povědomí o sobě samých.
Druhá otázka je Proč bychom něco měli dělat?
Je zase o stupínek těžší. Důvody „proč?“ můžeme hledat na různých místech. Jednoduše je hledat v našem životě, v úrovni materiální i duchovní, můžeme se odkazovat na historii, analogie, reference, skryté i otevřené smysly. Ale prakticky vzato, nemůžeme ve skutečnosti adekvátně srovnávat tyto důvody se zcela jinou, nezávislou referencí.
Protože nemáme s ČÍM, s KÝM jiným srovnávat. Co by bylo úplně mimo nás. Tahle mrňavá a křehká planeta je (při dnešním stupni poznání) široko daleko vyjímečný unikát. Výzkum vesmíru nás o tom přesvědčuje několik desetiletí.
Jakékoliv hypotézy a víry v opak, jsou pouze vírou, lhostejno jak je pevná. Jakékoliv naděje v to, že několik desítek světelných let je možná-někde-podobná-planeta je vždy vhodné zpracovat odpovídajícími měřítky a s odpovídající pravděpodobností takové myšlenky. Rozměry počítané na světelné roky jsou pro člověka vpodstatě nepoužitelné.
Žijeme proto jednoznačně na unikátní planetě. Přestože z vnějšího pohledu kosmického prázdna hlubokého vesmíru, je tento fakt nepodstatný. Možná že PROTO je nutné cokoliv dělat, protože zatím nemáme jiné poznání než to, že tady a teď existuje náš svět. Pro nás. Jsme jeho důležitou součástí. Veškerý život je sám pro sebe důležitý.
ŽIVOT je nevyčíslitelné a nezměřitelné bohatství, které vlastní samo sebe. A které jsme my lidé tím, že jsme na jakémsi pomyslném i biologickém vrcholu, Tím, že si tuto skutečnost uvědomujeme, jsme to bohatství dostali k odpovědnosti. Je to velká pocta a současně stejně velký závazek.
Mnoho lidí stále necítí potřebu si otázku PROČ — pokládat. Nemusí to být jejich osobní chyby, ne vždy je lze zato obviňovat. Protože žijeme ve velmi strukturované a složité existenci, prostředí společnosti formuje každého jedince unikátním způsobem a on zase zpětně formuje svým způsobem to prostředí. Obousměrně tedy.
Tedy proč bychom něco se sebou měli dělat?
Snad kvůli principu žití. Má-li někdo nepodložené představy o vlastní budoucnosti, anebo i představy o společné, nekonečné budoucnosti lidstva, pak jako skeptik bych je mohl několika pozorovanými a zpracovanými fakty, ale i fyzikálními principy vyvrátit.
Život není nezničitelný. Vhodnější je proto začít používat své nejlepší schopnosti k hledání této naší budoucnosti. Nikoliv pouze užívat svých dovedností k očekávání budoucnosti. Má-li kdokoli problém se zodpovězením otázky, proč by se měl podílet na jemu nedosažitelné budoucnosti, (začíná jeho smrtí), stačí aby si odpověděl, proč to dělali jeho předci v minulosti.
Je stále možné se vzdát všeho, čeho jsme dosáhli svým vývojem, pokud to povede k udržení kontinuity života. Je to ale možné, jen když si připustíme tuto krajní možnost.
A třetí otázkou je Jak bychom to měli dělat?
Tato otázka může přijít, až dostatečně akceptujeme důležitost první a druhé otázky.
Odpověď je jednoduchá, není však detailním návodem. Koncentrovat sebe a své společné schopnosti. Ne úrovni duševní i na úrovni fyzické. Cílevědomostí dosahovat dílčích úspěchů, vrstvit je a spojovat do společného a sjednoceného cíle. Je historicky prokazatelné, že to lidé dokáží, pokud mají srozumitelnou a jednoznačnou motivaci.
Smutným dovětkem však je, že největší motivaci měli lidé spíš k destrukci, ničení nebo k zabíjení ve svůj sobecký, individuální prospěch. Přitom jsme schopní dělat i pozitivní věci se stejným zápalem, úsilím a vůlí. Jen myšlenkové bloky a povrchnost nás zrazují, nebo odvádí jinam.
Každý bychom měli začít sám u sebe, chovat se v souladu s okolím a nejbližším prostředím v kterém žijeme. Současně také svým bytím směřovat směrem k společným (i časově vzdálenějším) cílům. Definovat je. Vyjadřovat je a hledat pro ně své spojence.
Co je nám společné, by měla z principu věci formulovat celá společnost, zejména její výrazné osobnosti. Měli bychom to říkat sami, jménem svým. Dále společným jménem těch, kteří jsou s námi srozuměni, přestože to sami neříkají, či neumí říkat.
Měli bychom to vyjadřovat těmi způsoby sdílení, které si k tomu vyvíjíme, tedy i způsoby nepřímými, nebo všeobecně demokratickými. Systematicky pak revidovat veškeré vlastní konání a rozhodování, podrobovat je vnitřní reflexi a podstupovat neustálé korekce. Protože co platilo dnes, už nemusí platit zítra.
Je to náročné a těžké pro nás, kteří jsme se narodili do světa naplněného nemyšlením, nesmyslnou spotřebou a nekonečnou zábavou, překotným konzumem nadbytku a šílenou sebedestrukcí.
Sebekoncentrace a rozvoj pro společný prospěch je většinou v přímém protikladu k naznačené povrchnosti konzumu, zažitým konvencím, k očekávanému a praktikovanému chování v zajetých strukturách. Jde i proti zažitému systemu odměňování za společné iracionální chování.
Přesto — je ten začátek u sebe pro mne jediné smysluplné řešení. Pro vás snad ne?
